Chtěla jsem Terez udělat nějakou pěknou černo-bílou fotku, nějak krásně se s ní rozloučit, ale ani teď nevím co k tomu říct. Jsem plná myšlenek, pocitů a neumím je formulovat. Jediný co vím, že Terez už tu s námi není. Je mrtvá!
Nedochází mi, že MOJE Terezka je ta slaboučká freťulka, která s námi jela do Prahy... ta co už jí nefungovali ledviny a selhával zbytek. Ta, kterou jsem musela nechat uspat... ta co mi usínala v náručí...
Takhle si Terez pamatuju já:
divoška co na sebe nenechala sáhnout, prokousla komukoliv cokoliv, vyskočila kamkoliv, guma, plyš není překážkou.. schovávala si plyšáčky pod stůl, milovala balonek na ňaminky, měla ráda hamáčky, neměla ráda dotek, chtěla bejt volná a svobodná... vždycky se mnou bojovala.. a bojovala statečně až do konce...
ještě v Pondělí ráno sama jedla, pila.. už téměř nechodila... ale i po cestě do Prahy se po mě ohnala... jen na veterině musela boj vzdát...
strašně si vyčítám, že jsme tam nejeli dřív... vyčítám si, že kvůli mě musela trpět bolestí...
první freťule, která odešla...není to fér... 4roky nejsou žádnej věk a Terez byla divokej nezmar, kterej tu měl s námi být alespoň 10let... Terez si nás sama před 4lety našla a stejně rychle nás i opustila...
CHYBÍŠ MI.... a BUDEŠ MI CHYBĚT TEREZKO. Nikdy jsem si to takhle ani nepředstavovala... MÁM TĚ RÁDA!!!