No ale měla krásný život, vlastně byla mojí druhou freťulkou. První chundelínu jsem si pořídila jako studentka, když mi bylo v Praze smutno. Nejdřív jsem přemýšlela o psovi, či kočce, ale nakonec jsem se bůh ví proč rozhodla pro tchoříka. Po měsících brouzdání po netu jsem si objednala špunta. Teď mě neukamenujte, ale Lízinka dojela vlakem v krabici. Vyzvedla jsem si ji na hlavním nádraží v Praze. Domů jsem si dovezla malého chlupatého kousavého krakena. První den jsem pouze seděla na židli s nohama nahoře a ten malej predátor stál pode mnou a čekal na svoji kořist v podobě mého palce. Respekt!
Rok jsme takhle spolu cestovaly vlakem mezi domovem na Moravě a Prahou až jsem se rozhodla pro druhého chlupáče, aby Lízince nebylo smutno a měla spiklence pro ty svoje lumpárny. Pro Šipku jsem si už dojela osobně. Už ve dveřích mě čekal šok, když se její teta zuřivě rozběhla a zakousla se mému kamarádovi dost krvelačně pod koleno. Možná i toto mě mohlo varovat
ale co - miluju výzvy. Majitelé nám ještě sdělili historku jak mamču a tetku naší budoucí Šipky nechali sami doma a jak si udělaly hračku s jejich chameleona. Na drzo mu vlezly do terárka a láskyplně ho přemístily do svých hraček, kde se o něj staraly jak nejlépe uměly. Chameleon samozřejmě jejich řádění nepřežil. Šipka hajala celou dobu v botníku, byla už poslední z vrhu. Malá chlupatá koulička s obřími prackami (podezřívala jsem ji, že někde v rodokmenu má nějakého krtka). Na hlavě měla šedou šipku asi už víte, proč takové jméno.A tak jsem měla dvě holky, které byly jak dvě šídla, ale prostě zlatíčka největší nejvoňavější. Po dalším roce jsem dokončila školu a vrátila se domů, freťule jsem nastěhovala do svého dětského pokoje a tak jsme tam spolu bojovaly. Někdy byly opravdu na zabití - třeba když Líza vkuse dvě hodiny hrabala do zdi a Šipka mi neustále okusovala podkolení jamku (to milovala
)Bohužel nic netrvá věčně a Lízinka nás opustila 11.9. v 6,5letech. Nevím co měla za nemoc. Snad jen stáří. Hodnoty krve a základní vyšetření byly vždy v normě. Jednoho dne měla děsnou křeč, pištěla, byla celá zkroucená a už ani nemrkala,apatie. Doufala jsem, že neumře, že ji ještě dokážu nějak pomoct. Byla přece jen pořád dobrá. Měla jsem doma glukózu pro sichr ale nic nepomohlo, injekce byla vysvobození...
Šipka tesknila. Moje mamka ju adoptovala a nosila ve své kapuci při vaření a měla ju pořád u sebe, aby nebyla sama. Já jsem se v té době přestěhovala k příteli a nechtěla jsem Šipku tahat na stará kolena sebou. Měla přece jen skoro 6 let a už tak měla životních změn až až. Tak jsem za ní téměř denně jezdila a mamka ju v mezi čase dyndala. V prosinci 2013 si začala škrabkat pusinku, byla unavená a divně se klepávala - diagnóza inzulinom
A tak jsme začali s dopováním. Prednison nejdříve ráno a večer 1/8 a poslední měsíc už brala čtvrtku a drobek 3xdenně. Mamka vstávala v noci a já chodila dřív z práce, aby dostávala tento lék přesně po 8 hodinách. Dostávaly jsme ho do ní v multimitamínové pastě, jinak to nešlo. Proto mi taky pelichala. Její pokoj byl ale ten nejvytápěnější v celým baráku. Prostě byla náš miláček.
Polední hodiny života mi ležela na hrudi a zahřívala jsem ji dechem. Měla moc studený pacičky. Divně oddychovala a já si v duchu říkala, že to je asi už naposled, co ju tulím. Ještě jsem ju nakrmila. Snědla 11 namočených granulek, ale její stav se horšil, už jen hajala, nemohla se postavit a byla jakoby plachá na světlo a byla moc vyplašená z jákéhokoliv doteku, měla křeče, tiše naříkala. Teď jsem věděla, že se už jen trápí a že je čas ju nechat odejít. Měla necelých 7 let.
Teď už spinkají obě moje chundelíny vedle sebe u nás na zahradě.V pokoji jsem od té doby nebyla - asi nějaký psychický blok...
Jak řekla moje mamka - taková půlkilová myšička a jak nám všem silně přirostla k srdci...
