Ahoj Johan,
Tvé příspěvky čtu pravidelně, ostatně jako celé fórum, jen málokdy však přispívám. Dovol mi napsat alespoň touto cestou vyjádření podpory v nelehké situaci.
Je to již pár let zpět, co jsme doma dochovali babičku. Žili jsme spolu s bratrem a rodiči v malém panelákovém bytě. Rozhodnutí vzít si ji z vesnice do paneláku uzrálo u mojí mámy poté, co šla babička hledat na půdu své zesnulé rodiče a zlomila si nohu v krčku. Bylo jí tehdy jen 68 let. Celá domácnost se u nás musela přizpůsobit všemu, co starost o takového člověka obnáší. S bráchou jsme se střídali u babičky o prázdninách-on dopoledne, aby mohl odpoledne za svojí slečnou a já zas odpoledne, než přišla máma z práce- i ve všední dny, to jsem byla první ze školy já. Bude to zn ít divně, co teď řeknu, al nevím, jestli bylo pro moji mámu horší, že ji nepoznávala, že žila ve svém světě, nebo ty ostatní, fyziologické, verbální, nebezpečné důsledky jejího chování. Vzhledem k tomu, že to nespadá do obsahu tohoto fóra, navrhuji ti psaní buď SZ nebo na e-mail
Renata.pistelkova@seznam.cz . Babička u nás dožila 72 let. Před dvěma lety byla maminka jako zdravotní sestra v Břeclavi na pravidelném víkendovém semináři, který se tentokrát týkal Alzheimerovy choroby, o jejímž vzniku se zatím stále mnoho neví. Resp. ví se, že symptomy jsou důsledkem "měknutí"(neznám medicínský termín) šedé mokové kůry, ale neví se, proč k tomu dochází. Příští víkend jedeme s partnerem za rodiči do Hodonína, můžu se o tom s maminkou pobavit. Zvláště na to, co jim dávaly za rady. Z vlastní zkušenosti vím, že je nejdůležitější, aby měl člověk stále nějakou činnost a nekoukal do stropu nebo na televizi. Ve fázi, kdy má vlastní svět, stačí, když bude mít jasnou a jdnoduchou manuální činnost, jako třídit fazoli a hrách(popelka), motat vlnu do klubíček, srvnat pastelky podle barev. Velmi dobrým a prospěšným je pocit, že se ten člověk o něco nebo někoho stará. Zaměstná ho to dševně i fyzicky. Umí-li maminka šít, ať šije šatky pro panenku. Pořiď ji časem panenku, klidně potom i s postýlkou. Vím, že to zní teď divně, ale na tom školení mámě řekli, že je to skvělá terapie pro pacienta. A následně i pro rodinu - protože až se ti stane, že e tě maminka zeptá OPRAVDU 56x na to, jakou barvou máš vyšít toto jablíčko(babička uměla vyšívat, tak jsme jí pořídili několik předkreslených vzorů), hrozí, že se zcvokneš. Lepení lineckého marmeládou do komínku, nrebo hvězdičky na kolečko už jsou pak jen drobné věci...
Držím Ti palce, ať mezi těmito životními mantinely bruslíš co nejladněji. A když přijde splín, postěžuj si kožichovi. Jeho pohled "A co ako???" jistě spraví náladu:-D
Renn.